Moudrost Lao Tse: Kdo zná druhé, je chytrý. Kdo zná sám sebe, je moudrý.

Co je Kung-Fu?

V západních zemích je název kung-fu přiřazován k čínskému bojovému umění, ale není to tak zcela správně. V Číně je totiž pod pojmem kung-fu označováno jakékoliv umění, které je provozováno na mistrovské úrovně, tedy např. o někom, kdo je výborný malíř Číňané řeknou, že má kung-fu.

Celkově se v Číně bojové umění nazývá Wu-shu, což znamená vojenské umění sebeobrany. Dříve se používalo i označení Quan fa, což znamená umění pěsti. První záznamy o systematizování kung-fu, společně s léčebnou gymnastikou a masáží se nacházejí v knize kung-fu z roku 2698 př.n.l.

Ve 13. století se pokusil lékař HUATO vytvořit bojovou techniku pozorování pěti zvířat: tygra, medvěda, opice, jelena a jeřába. Ale většina stylů tradičních bojových umění v Číně se odvolává na předpokládaného zakladatele metody boje nazývané 18 rukou LO HANA. Přibližně v roce 520 n. l. přišel z Indie do Číny buddhistický mnich Bódhidharma. V klášteře Shao-lin na severu Číny v provincii Henan, začal vyučovat Buddhovo učení. Ale mniši z kláštera byly fyzicky v úpadku, proto vymyslel určité druhy fyzických cvičení, která se stala základem pro nejrozšířenější bojový styl v Číně, a to pod názvem severní šaolinská pěst ( Changquan ). Na základě této školy pak postupně vznikají další a další styly ať už pod patronátem Shao-linu a nebo samostatně se vyvíjejících rodinných stylech, jejichž princip a metodika boje se přísně udržovala v dané rodině a předávala se z generace na generaci.

Jako protiváha vnějšímu šaolinskému umění začalo vznikat vnitřní bojové umění a to převážně na jihu Číny.  Hlavní oblasti rozvoje vnitřní bojové školy kung-fu jsou hory Wudang. Zde se místní mniši, převážně Taoisté, snažili najít cestu k dlouhověkosti. Díky tomu zde vznikly bojové styly se zaměřením na kultivaci vnitřní energie člověka ? čchi a tím je hlavně Tai ji. Mistři těchto vnitřních umění dokázali v jednom okamžiku koncentrovat veškerou svou čchi do tantienu, což je místo jeden palec pod pupkem, a odtud ji vyslat do té části těla, která zrovna provádí útok. Údery spojené s energií jsou mnoho-násobně tvrdší a účinnější než útoky využívající pouze fyzickou sílu. Kromě Tai ji zde vznikaly i další styly jako např. Pakua, Xing yi a jiné.

Kromě těchto dvou nejznámějších umění jsou v Číně ještě 2 místa, kde se vyvíjely bojová umění a to E-mej šan a Kchun lun. I tyto styly jsou ve svojí technice a principech odlišné od ostatních. V dnešní době v Číně existuje asi 350 různých stylů. Ať už klášterních nebo rodinných, ale jen málo lidí se jim věnuje tradičním způsobem, protože trvá roky, než člověk dosáhne kung-fu (mistrovského zvládnutí).

Jako protiklad tradičním způsobům výuky se zde cvičí tzv. moderní wu-shu, které podle našeho názoru nemá s bojovým uměním nic společného. Jediným účelem je líbivost pohybů a postojů.

Ale přesně to vystihuje dnešní Čínu, její cestu a směr, kterým se vydává.